Biřmování

Svátost biřmování spolu se svátostí křtu a eucharistie (svaté přijímání) tvoří jednotu a označujeme je svátosti křesťanského zasvěcení . Pouhý křest bez těchto dvou svátostí je sice platný, ale uvedení do křesťanského života by zůstalo nedokončené.

K tomu, aby člověk mohl konat dobro ve službě nebeskému Otci jako Ježíš, potřebuje jeho Ducha.
A toho dostává ve svátosti biřmování. První křesťané byli biřmováni hned při křtu a říkali tomu dvojitá svátost. Když pak přibylo počtu křtů dětí a také venkovských farností, nebylo možné, aby u každého slavení křtu byl přítomen biskup. Proto západní křesťané dávali přednost tomu, aby biskupovi bylo umožněno dovést křest k naplnění udělením svátosti biřmování. Tak se biřmování časově oddělilo od křtu. Východní křesťané si podrželi spojení obou svátostí, takže biřmování uděluje sám kněz,
ale křižmem, které světí biskup.

Svátost biřmování může přijmout každý, kdo byl pokřtěn a dosud nebyl biřmován a dosáhl užívání rozumu. Má vyznat víru, být ve stavu milosti, mít úmysl přijmout svátost a být připraven vzít na sebe úkol Kristova učedníka a svědka ve společnosti církve i v časných záležitostech.

Biřmování v západní církvi uděluje biskup . Kněz je může udělit, když ho biskup pověří udělením svátosti biřmování, přijetím dospělého člověka do církve nebo když se člověk, který ještě nebyl biřmován a chce tuto svátost přijmout, nachází v nebezpečí smrti.

Udělení svátosti biřmování se koná pomazáním křižmem (vonným olejem, který světí biskup na Zelený čtvrtek) na čele a vkládáním rukou na hlavu biřmovance a slovy: “Přijmi pečeť daru Ducha svatého” .

Biřmovance u biřmování doprovází kmotr . Nejlépe by jím měl být jeho křestní kmotr. Jeho úkolem je pomáhat biřmovanci v životě podle křesťanských zásad a v plnění závazků, které na sebe biřmováním přijal. Proto kmotr by měl být biřmovancovým nejlepším životním přítelem.

Biřmovanec si také volí biřmovacího patrona – světce, který je mu sympatický a jehož život by chtěl napodobit.

Účinkem této svátosti je plné vylití Ducha svatého , jako bylo kdysi uděleno apoštolům v den letnic. V důsledku toho biřmování přináší vzrůst a prohloubení křestní milosti:

• – hlouběji nás zakořeňuje do Božího synovství, jež nám dává právo volat “Abba, Otče”
  (Řím 8, 15);
• – pevněji nás spojuje s Kristem;
• – rozmnožuje v nás dary Ducha svatého (moudrosti, rozumu, rady, síly, umění, důvěry
  v Boha a bázně Boží),[ dává nám sílu poznávat, co je dobré a co zlé a volit to dobré]
• – dokonaleji nás připoutává k církvi;
• – poskytuje nám zvláštní sílu Ducha svatého, abychom šířili a bránili víru slovem
  i skutkem jako opravdoví Kristovi svědkové, abychom statečně vyznávali Kristovo jméno
  a abychom se nikdy nestyděli za kříž.

Biřmování nám stejně jako křest, jehož je naplněním, vtiskuje do duše nezrušitelné znamení – “charakter” . Ten je znamením, že Ježíš vtiskl křesťanovi pečeť svého Ducha a přitom ho oděl mocí shůry, aby byl jeho svědkem. Tento charakter zdokonaluje jeho obecné kněžství přijaté na křtu a dává mu moc veřejně vyznávat křesťanskou víru, téměř jako z úředního pověření.

Biřmování se také říká svátost křesťanské dospělosti . Biřmováním byla v křesťanovi dovršena křestní milost. A jako dospělý se stává plně zodpovědným za svůj další duchovní vzrůst, život církve,
a svědectví církve ve světě. Biřmováním se tedy prohlubuje náš křestní úkol hlásání evangelia slovem i životem.